Daikatana je hra, o které asi slyšela valná většina lidí, co se nějak zajímá o hry. Po odchodu z id se John Romero pustil do vytváření megalomanského projektu, který měl změnit gaming. Nakonec se však Daikatana do análů zapsala jako jeden z největších průserů herní historie. A ano, zapsala se tak oprávněně.
Původně jsem měl v plánu napsat jakýsi krátký úvod a seznámit neznalé s tím, čím měla Daikatana být. Ale pak jsem v hlubinách internetů našel toto krásné dobové video, na kterém vám to všechno poví game-designéři John Romero a Stevie Case, oldschool quakerka a Romerova tehdejší přítelkyně. Zvlášť bych chtěl vypíchnout práci kameramana v čase cca 3:07. Prostě devadesátky 🙂
Před tím, než začnu rozbor tohoto veledíla, musím upřesnit, že jsem nehrál vanilu, ale verzi upravenou komunitním patchtem 1.3. Ten vyšel asi 15 let po vydání původní verze a stojí za ním jeden člověk, kterému se podařilo získat zdrojový kód Daikatany přímo od Romera a ve volném čase se kvůli tomu naučil psát v C++. Celou story o tomto neuvěřitelně zapáleném fanouškovi si můžete přečíst na pc gameru. Patch opravuje několik stovek chyb, umožňuje neomezený počet uložení, přináší podporu moderních rozlišení a hlavně přidává možnost ve hře vypnout vaše společníky. Sice jsem se pokoušel o autentický zážitek a hrát to s nimi, ale to se prostě nedalo. Takže jsem je byl nucen vypnout.
Úvod do příběhu
Příběh je klasické devadesátkové béčko, kde najdete úplně všechno, co se snad jen dá vymyslet. Vše se točí kolem cestování časem a odvěkém boji zlých samurajů proti hodným samurajům a celé je to protkané láskou, zradou, smrtí a tak. Debilní dialogy spolu s dřevními animacemi v cut scénách tomu moc nepomáhají. Je cítit, o co se v Ion Storm snažili a k tomu mám jisté sympatie. Cílem zjevně nebylo vytvořit další tupou střílečku, jaké tehdy byly v kurzu, ale v podstatě filmově vyprávěný příběh tak, jako to ukázal třeba Half Life 2. V kombinaci s tragickou AI vašich spolubojovníků to působí jako nějaká groteska.
Jak mi Daikatana cvičila nervy
Takže ano, Daikatana je špatná hra. Není to dobrá hra, která je rozbitá, jak to někdy bývá. Je to průměrná až podprůměrná hra už v základním designu a všemožné bugy a otravné chyby ji srážejí ještě mnohem níže a můžu upřímně říct, že její hraní byl dost děsivý zážitek. Nebýt motivace v podobě psaní tohoto textu, tak bych se na to po několika málo hodinách (spíše minutách) hraní vykašlal.
Úvodní mapa a vlastně celá první epizoda je to největší peklo jaké si dokážete představit. Nesmyslně úzké koridory zaplněny titěrnými nepřáteli v podobě kyberžab a kybervážek. Protože prostě v dvaadvacátém století v Japonsku budou funkci strážných robotů plnit právě oni. Po několika střetnutích je neobyčejně otravné hledat na obrazovce tyto maličké nepřátele. Později se dostanete do jakési továrny, která vás vyvede z dojmu „horší už to být nemůže“, protože může! Co mě naprosto přivádělo k šílenství byly dveře v kombinaci s hroznou umělou inteligencí nepřátel.
Totiž normální souboj bych si představoval asi takto – otevřu dveře, vidím nepřítele, začnu střílet, couvnu a schovám se za roh. Nepřítel se buď schová v místnosti, nebo jde za mnou, protože UMÍ OTEVŘÍT POSRANÝ DVEŘE. Ale v Daikataně to tak není. Interval automatického zavření dveří je velmi krátký. Tudíž když nastala podobná situace a já začal bojovat a stáhl se zpět, dveře se zavřely a pokročilá umělá inteligence (vidící skrz stěny) šla přímo po mně bez ohledu na cokoliv, ale nedokázala otevřít dveře. Takže stála přímo za nimi a ve chvíli, kdy jsem je otevřel, na mě okamžitě vypálila salvu. Člověk automaticky couvne, aby se schoval a celá situace se opakuje. Čisté utrpení.
Bugs, bugs everywhere…
Ostatní epizody na tom nebyly tak špatně, epizoda z antického Řecka se mi i celkem líbila. A to až do chvíle, kdy jsem střetnul s bossem chránící dveře do další části mapy, který prostě nešel zabít. Po několika marných pokusech mi došlo, že je nesmrtelný (Kontrola podle YT, kde ho hráči bez problému zabili). Zkoušel jsem načíst starší save, ale to nepomohlo. Takže jsem se uchýlil k zoufalému řešení a chtěl jsem ho zabít pomoci cheatu, ale opět jsem narazil. Daikatana běží na modifikovaném Quake II engine, ale na rozdíl od něj ukládá část aktuálního configu při každém uložení, který se při loadingu zase načte. Tudíž když jsem zadal cheat a provedl nutný restart, načetl se mi opět save bez cheatu. Řešením bylo editovat save přímo v notepadu (!). Čisté utrpení.
Ve hře je přítomen i primitivní rpg systém, ve kterém můžete vylepšovat některé vlastnosti vašeho avataru – například navyšovat počet HP, zvýšit rychlost, posílit útok a podobně. Bohužel jsem si ho nemohl příliš užít, protože mi to opět pokazil bug. Jednotlivé vlastnosti můžete krátkodobě vyhnat na max pomocí powerupů válejících se po mapě. Ke konci hry se mi však stala taková nemilá věc. Když jsem sebral daný powerup, tak po konci jeho účinku došlo ke kompletnímu resetu boostované vlastnosti. Takže například počet HP, který jsem měl vylepšený na 150 %, se mi nemilosrdně vrátil na základních 100 %. A než jsem si toho všiml, tak jsem si takto vyresetoval asi dva nebo tři staty.
Čím více zbraní, tím více střílečka!
V Daikataně vezmete do ruky úctyhodných 27 kusů zbraní. V každém světe 6-7 unikátních kousků plus meč Daikatanu, který během putování světy postupně vylepšujete. Takhle na papíře to zní super. Člověk musí uznat, že se nejedná o pouhé reskinování „klasických“ zbraní, ale opravdu je každá zbraň unikátní. Bohužel jejich balanc je velmi slabý, v podstatě v každém světe se dalo vyjít s jednou, dvěma, třemi zbraněmi a zbytek prakticky nepoužít. Což je velká škoda.
Taktéž rozvržení nábojů, zdraví a brnění po mapě se mi zdálo dosti nevyvážené. V některých chvílích o ně člověk zakopával doslova na každém rohu a jindy zase nemohl najít vůbec nic. Každopádně v takových chvílích se aspoň vyplatilo procházet pořádně level a hledat tajné místnosti, kde bývaly velmi silné powerupy a ostatní vylepšení.
Archeologické okénko
Krom chaotického vývoje se na neúspěchu hry hodně podepsala i změna herního enginu ve velmi pozdní vývojové fázi. Původně byla Daikatana dělána na idtech 1 (Quake 1). Když ale byla skoro hotova, tak došlo k rozhodnutí postavit hru na idtech 2 (Quake 2). Pro nás je zajímavé, že alpha verze postavená na idtech 1 se dá sehnat v temných koutech internetu ( linku na konci článku). A celkem to stojí za vyzkoušení, protože mi z ní vyplynuly dva dojmy. Jednak to graficky nevypadá vůbec špatně, určitě lépe než Quake 1 a možná i než finální Daikatana. A druhak je vidět, kolik práce už na tom bylo provedeno a jaká hrozná hloupost musela být celou hru předělávat a ztratit tak kvanta času. Podívejte se na přiložené video a posuďte sami.
Pokud byste si demo chtěli vyzkoušet sami, tak stahovat můžete zde. Plná hra je pak k dispozici na steamu. Záznam mého utrpení z hraní téhle pecky pak najdete zde. Bohužel v něm není poslední svět. Než se mi podařilo exportovat video z twitche na youtube, tak došlo k automatickému smazání 🙁
Přidejte odpověď